Kde jednou miloval...

Vždy člověk v myšlénkách rád zajde v místa ona,kde jednou miloval — ó štěstí, kdo tak moh’! —kde tiše voněl bez a plála růže vonná,nad starým altánem kde bíle zkvétal hloh.

A zvolna je mu tak, že někdo k němu sedás čarovným úsměvem i v pohledu i rtech,že v zrak ten májový své oko v touze zvedá…a srdcem chvějivým se noří v starých snech.

On šeptá v myšlénkách vše sladká jména, slova,jak druhdy v chvíli té, kdy ještě byl tu s ní,kdy ještě nevěděl, co smutku život chováa že tu každý květ svým dechem potřísní.

A pak se probouzí a v duši líto je mu,že jako tenkráte je vše tu stejné dnes,ten altán, lavička, ten šplíchot vodojemu,ta bílá pěšinka i modravý ten bez.

Jen ona odešla, tak zašla pro vše věkya nevrátí se víc a nepřijde už sem.On hlavu pozvedá… kol ptačí nápěv měkkýa šelest perutí se chvěje nad lesem.

Jde večer nádherný a západ hoří zlatem,mha táhne údolím a měsíc vychází,a noc jde velebná v svém rouše hvězdošatéma vlídný anděl snů ji mlčky provází.

A ten, jenž seděl tu a mlčky dumal o ní,dál s hlavou schýlenou jde smuten nocí sám.Krok jeho zapadá… tak člověk hlavu klonía hledá na zemi, co vzlétlo ku hvězdám.