Loučení

Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic…Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám,kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc…Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám.

Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu,ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples!teď suché listí jen už zvolna padá dolů,jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes.

Vy háje bez konce a hluboké a dumné,k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém,s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mnev těch korun šumění, v tom dechu hlubokém.

Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na těa snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil,když v lásce oko tvé a západ planul v zlatěa peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil.

A my jsme snili tu, tvá bílá ruka maláv mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ,a noc v svém náručí nás vroucně objímala.vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret.

To večer sladký byl a snivý, neskonalýa svatý, velký mír nám kanul v srdce níž…Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halíta širá, širá pláň – a o čem, háji, sníš?

Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí,že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas,zda listem posledním to pláčí ratolesti? —Já měl jen podzim dřív — teď našel také vás.

Mně dávno před vámi v sny zavála už zima,teď vane nad vámi a vás to bolí též,a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá,teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ…

V těch pustých korunách to naříká a kvílí,zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivýa velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlía padá na lesy a padá na nivy.

A oddech mrazivý jak samo umíránívlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál,vše tady umřít má a vše se smrti brání,pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál.

A tam, kde hasne den a kde se azur klenetak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nacha slunce zavírá to oko zkrvácenéa víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách.

Noc přísná, hluboká a bez konce a tmaváa dlouhá k zoufání — jen mlhy bílý pásv dál táhne přes lesy — — mně v dlaně padá hlavabez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz…