Den štěstí — M.

Tak jako v smutném přítmí lesakdyž zpěvné ptáče zatikáa celý obzor zjasní náhle,tak v srdce dlouhým smutkem zprahlémi láska tiše skanula.

Já neptal se, co chce tu u mnea odkud ke mně přilétla.Jak ten, kdo miluje a věří,já k tobě, k tobě, světla dceři,jsem obě ruce zbožně vztáh’.

A nevím teď, jak vše to bylo,vždyť ovlhnul mi štěstím zrak! —já neptal se, vždyť srdci stačíten úsměv tvůj, ta píseň ptačí,ten první jarní paprslek.

Já nevěděl, ta vlaštovícezda nese jaro nebo mráz,já nemoh’ více hledět ani,já jenom oči zakryl dlaní,tak divnou září oslněn.

Já neptal se, jak dále budea odkud je ta záře hvězd,já neptal se… já věděl pouze,že v oko tvé se dívám dlouzea že se chvíš v mém náručí.