Máchovy oči

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmya bylo mi tak divno u vás…Já samotářem a vy dětmi,jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.Vy zvala jste mne, paní, k čajia povídala všelicos —ah, jak ty chvíle ulétajív tom lehkém dýmu papiros!K pianu potom sedla jste sia hrála jako jednou… víte…ah bože, vy teď nad klávesyuž sotva o tom přemýšlíte!

A madame, vám je do vrtochů,hned ze smíchu ret náhle němí,jste plnějšího těla trochua zrak váš časem upřen k zemi,ó rozumím! — jak čaj mi chutná,se ptáte, plna rozpaků,a náhle jste tak bledá, smutnáa máte vlhko ve zraku…Leč zmatek ten jak přišel, mizí,a divný mír si v oči leh’,co píseň jako zlato ryzívám zazvonila na ústech.

Oh, píseň ta! Já myslím na nitak dlouho už, rok a snad víc…Leč dopěla jste, milostpaní,a s mužem hravě žertujícjste poznámce se jeho smálaa v jeho zrak se dívala,co ještě duše moje tálatou písní, již jste zpívala.Já viděl vás, leč o rok mladší,když bloudili jsme v lesích sami,kde v jásající písni ptačíjste věčnou lásku slíbila mi.

Ten večer naší touze krátkýv té kráse divné, neobsáhléa opojné tak do pohádkynám začaroval duše náhle — —To bylo tehdá na Valdštejně,kde obraz Máchův viděl nása paprsk luny měkce, chvějněse v slzách vašich očí třás’…Nám svět byl tenkrát básní velkou,již opilí jsme blahem četli.A pak… nuž, potom před veselkouvám do kadeří vínek vpletli…

A na Valdštejně Mácha dívalse zádumčivě v prázdno dál,a za večerem večer splývala vám se každý rájem zdál,a do ložnice vaší lunase denně kradla bezděky, —jen v jednom srdci praskla strunaa dochvěla se na věky…

O milostpaní, nechvějte se,to vše jsou dávno mrtvé tony,a měsíc může v hravém plesek vám dál se dívat za záclony.

Jak, milostpaní, ještě čaje?ó ruku líbám, krásná paní.Však choť váš tajně pozívajeuž zastíníl si ruku dlaní, —nuž dobrou noc. Šla… Byla bledá,leč krásná, šťastná, zářící,když rámě dal jí, šťasten vedaji dveřmi v tichou ložnici,dřív zlíbav jí nach dětských líček.Já slyšel ještě, divně jatý,jak chodbou dozněl pantoflíčeka došustily její šaty.

Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,já světlo shas’ a snil tu o ní.Mně stále bylo, její hlavaže nad klavír se ještě klonía její malá, bílá rukaže probírá se klávesy,jak na srdéčko láska ťukáa jaro táhne nad lesy.A zřel jsem, měsíc tiše, chvějnějak stříbrem hrá jí ve vrkoči,já viděl Máchu na Valdštejně,ty jeho velké, smutné oči…

Já díval jsem se dlouho do tmya stále jsem ty oči viděl —

jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi,tak bylo mi… já nenáviděli miloval svět celý, celýa opojený tichem tíma písněmi, jež duší zněly,a neznámým dřív pohnutímjsem žhoucí čelo chladil na skle;a ve tmě, která vůkol zela,jsem slyšel záchvěv struny prasklé,jež v duši se mi probouzela.

A zas a zas v tom tichu vlahémjsem viděl starý obraz známý —a bylo mi, nad cizím blahemže cosi v nitru naříká mi…Mně bylo, že jak Mácha kdysii já už umřel před lety,že dávno umrlého rysyjsou v jiného snad zaklety,že v prsou srdce nemám ania mrtvým že mne najdou ráno — —vždyť pod tím vaším štěstím, paní,mé srdce dávno zakopáno…