Stín

Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám,v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadíváma jak ta noc se chýlí,tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech,

S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: —co je to, co mi brání a jaká je to tíž,jež hlavu těžce sklání,že nelíbám tě více a jenom na tě zřím?

Já vzpomínám si maně… A zamlžený zortou dálí zadumaně se dívá za obzorv ty širé, spící pláně,v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj.

A náhle měsíc plane a světlem kmitne v rázv ty mraky potrhané; — svou září líbá nása mír nám v duše kane,že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí.

A dlouho zříme na se, rty maně našly ret.a celujem se zase — tvé rtíky, drobný květ,tu zář v tvé vlhké řase,tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má!

Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd,ret ani slova nemá a noc tak ticha jest…A zas… hle, velká, němáta první láska klade stín tmavý mezi nás.