Ty nevíš, drahá…

Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá,když večer klesnou skráně unavenéa já jsem sám — noc jenom zádumčivá,tak nesmírná se nad mou hlavou klene.

Když člověk cítí, jak je život krátkýa jak tu marně hyne, mře a strádáa chvíle ta že nevrátí se zpátky,když řekla’s mi: — Jak mám tě, hochu, ráda!

Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí…Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem,ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý —a tenkrát jaro snášelo se na zem.

Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem,a co hřálo nás a co kol jarem válo,co chvělo se nám v srdci rozechvěléma co se záře v sny nám rozesmálo!

Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačía provane cos sladkým dechem mládí,v té vůni lesů, při té písni ptačí,když řekli jsme si, jak se máme rádi.

Ó miláčku, kde je, co bylo tady?proč vzpomínka teď slzy v oko nutí?kde paprsk čistý, plný snů a vnady,kde první pocel, první obejmutí…

Ó ty to nevíš, co já vše jsem vložilv tu lásku tvou a v malé tvoje dlaněa co jsem divé, děsné muky prožil,než vzpomínku mi život podal za ně.

Ó ty to nevíš, čistý květe bílý,co v moři běd se paprsků těch lámeod chvíle té, kdy jsme se rozloučilia věděli, že víc se neshledáme…

Ó ty to nevíš, jak mi teskno bývá,když večer klesnou skráně unavenéa já jsem sám — a noc jen zádumčivá,tak nesmírná se nad mou hlavou klene…