V bouřlivé noci

Přísné, mrtvé ticho dusné,nezachvěje list se ania v tom tichu všecko usne,ptáků zpěv i lesů vůně, —člověk, který touží, stůně,unavenou složí hlavudo těžkých a tvrdých dlanív beznadějném strnutí.

A já k smrti utýranýnekonečnou hledím dálísám a sám, list větrem štvaný,ztýrán touhou, které nenícíle ani vyplnění,umdlený a k smrti chorý,že má hlava, vzpomíná-li,div mi mukou nešílí.

A přec znovu vzpomíná sina ty lepší, zašlé chvíleplné kouzla, snů a krásy,

jak se mihly v plachém chvatě.A já vzpomínám si na tě,duše mojí sladká paní,a nad propast snů se chýle,zas tě vidím, zas, ó zas.

Ale v duši cosi lká mi,co mi ani usnout nedá.Je to divný nápěv známý,je to divná píseň bludná.A tak roste srdce u dna,zachvěje se na rtu sinéma na horké Čelo sedájako stín a jako mráz.

A mou duší táhnou snovétěžce, zvolna, jako mraky,jako mlhy prosincovéa jak chladná, ostrá zimaVšechno, co mi v duši dřímá,probuzené táhne kolem,je to průvod všelijakýa co divných stínů v něm.

Nekonečnou, širou pláníjde tak vše, co umřelo mi,jde kol v tichém zadumání.A teď jde má láska mladá…Paprsk hvězd jí s čela padá —Zůstaň, zůstaň, paní svatá…Rukama jen tiše lomía mně maně vlhne zrak.

Zůstaň, zůstaň… V pláně holez její čela svit se linea kol hlavy v gloriolezáří světlá hvězda sterá.A kol noc je tmavá, šerá,jen to světlo do tmy září,do té poušti nehostinnéa v to prázdno ňader mých.

A jde zvolna před mým okemzářící a krásná, jde mis leskem v oku přehlubokéma s tím teskným, plachým želema s tím bílým, bílým čelema s tou nocí tmavých vlasůa jde s myrtou, liliemiv rozpuštěných kadeřích.

A tam, svěžích ňader vlnamlhavým kde spjata šatem,tam plá vonná růže plná.A lem bílé její řízyzvolna už v té noci mizí.Svatá paní, zůstaň, zůstaň…Cos jí vzplálo v oku vzňatém —zůstaň, zůstaň, paní má!

A já zřel, jak ohlédla se,plno smutku v bílém čele,plno, plno slzí v řase —A já jenom ruce spínala já dál se rozpomínal —darmo, darmo! — jenom v dálihaslo světlo rozechvěléa já v tmě stál sám a sám.

Co to bylo? — Jenom bolnáupomínka jedna tklivákolem mne to táhla zvolna —a kol z noci tmy se blýská,hřmí a bouře je jak nízkáa já slyším, jak to hučí,s nocí vzpomínek mých splývá,bouří, bouří — jaká noc!

Ó jen duj, — proč váháš, blesku!nezapláče oko žádné,nezachví se nikdo v stesku,já jsem sám, víc nikdo u mnenení v samotě té dumné —bij jen, bij, já neucouvnu,kam tvé rudé světlo padne,osvítí jen holou poušť —

Co mne čeká? Co mi podáještě život drsný, tmavý,který jen mi čelo bodá —bij jen, bij, zde skráně, čelo…Divočej to zaskučelo,divočej to plálo nocía blesk rudě plápolavýs oblaků se řítil v ráz.

Zhluboka a zdlouha šeremdunělo cos dál a dále,svítilo cos v blesku sterém,bouřil hrom a dravý přívalnekonečný s mraků splývala ve stromích vítr úpěl,a kol z mraků blesky stáléklikatě se míhaly.

A dál vítr pláče, vyje, —a má hlava v dlaně padá — —Nechci víc té melodieslyšet ani, chci jen snítiv bouřlivém tom vlnobití,chci jen splynout s touto nocí,kde se země s nebem hádáa ten život se smrtí.

Chci jen být té noci částía chci v tomto živlů rejivšechna, všechna pouta střásti,vše to, čeho zde se lekám,Chci se vmýšlet v dáli někam,líbat chci ty zašlé květy,číst chci dnes ty její listya chci býti sám a sám.