Zapomenout

Vichrů nářek nocí vane,venku je tak zima, zimai v té duši rozervané.Tam i tady táhnou mraky.— A když všecko v hrobě dřímá,chtěl bych taky,chtěl bych taky zapomenout.

Ale mně to hlavu mámí, —jděte, jděte, stíny teskné…A zas obraz jeden známý,ah, tos ty a tvé to tahy,tmavý zrak se v slzách leskne: —»Nesmíš, drahý,nesmíš, drahý, zapomenout!«

A tvůj ret se zachvěl na mém,nad námi se láska chvěla,večer hořel v lesku saméma my sami, sami byli…A ty, duše má, bys chtělatuto chvíli,tuto chvíli zapomenout?

A ty drahé, dobré dítě,jak jsem já ti mohl řícitenkrát ono »miluji tě« —Ale přišla jiná dobaa tys děla laškující: —»Chtějme oba,chtějme oba zapomenout!«

A tys se tak smála, smálaa ty jsi pak byla paní —ale já jsem šílil zmálaa já rval tu hlavu bědnou —ale já jsem nemoh’ ani,ani jednou,ani jednou zapomenout.

A jen dumy táhnou teskné,stín tvůj vidím v dál se ztrácet,jak se hvězda v mlhách leskne.Přec to líto neskonale.Srdce může dokrvácet,nikdy ale,nikdy ale zapomenout.