Milenkám básníků

Milenkám básníků.

Ó vy, jichž půvab nepomíjí,vy nejkrásnější mezi všemi,vy, jež jste samy poesií,ó, čarokrásné, odpusťte mi,že píseň má se zvedá k vám,ve slávy vaší jasnou zoři,jež ode věků k věkům hoří,že smělý zrak svůj pozvédám,že písní dávno v duši spícía vzbuzenou a jásajícívám, krásné, luzné, toužím říci,co něhy pro vás v duši mám!Ó, vy, z jichž retů pěvci ssálisvou nesmrtelnosť lačným retem,své nadšení, jež v neustálýžár vzplálo v nich a bylo květem,jenž písněmi jim z duší rost’:ó, povězte, zda úděl sladčí,než tam, kde srdce srdci stačí,v ráj sklenouti si zlatý most,kde nikdy slunce nezapadá,a vaše krása věčně mladá,vše něha, kouzlo, půvab, vnadau věčnou září budoucnosť!Ó, vy, jimž krása věčná dána,by zpily se jí pozdní věky,z vás každá sama, nevolának nim přišly, na rtech úsměv měkkýa v srdci svaté lásky ples.Ó, divy, jimiž láska pučí!Ret na rtu, náruč ve náručívy žili jste to krátké dnesa zítra, onu krátkou chvíli,jež slove žitím a jež pílíjak list, jenž se stromu se chýlí,a vichrem štvaný k zemi kles’.Ó, kouzlo, kdy ret na rtu plane,když plamen touhy v požár vzrůstáa ty na skráni utýranéucítíš drahá, žhoucí ústaa líbáš, líbáš láskou zpit…Ó, láska, bujné dítě vnadné!V sny básníka když smutek padnea otráven je duše klid,když pochyb mráz mu v čelo šleháa zášť jak fena za ním běhá:bytosti jedné sladká něhamůž’ všechny stíny zaplašit!Ať květy snů mráz jemu ničía supi srdce z hrudi klovou,on má svou drahou Beatricia světice ty jak se zovou,jichž básník jaký měl kdy rád!Má duši, která s jeho skránívylíbá smutek, odříkání,má rty, z nichž může písně ssát,má trůn, kterému ku podnožísvé všecky písně v lásce složí,má vše, když láska, zázrak božímu v cestu žehná nastokrát!Ó, světice! jen z vašich retůvše nadšení své oni ssáli,jen vámi v kouzlu nových vznětůjim v zanícení duše vzplály.

Jak svět se vám kdy odvděčí?když v duše jejich padly stínyv tom těžkém boji za vavříny,vždy měli ret, jenž vyléčí,Vy vždy jste anděly jim byly,když z poesie zřídla pili,až nesmrtelnosť vykoupili,dar bohů, poklad největší!Ó, luzné zjevy čarokrásné,vy, jež jste samy poesií,já vím, můj život dříve zhasne,než do věků své jméno vryji…Já bez lásky jdu světem sám.Já vím, že vavřín pro mne není,že dříve klesnu v zapomnění,než dojdu v slávy zlatý chrám,já vím, mně dojít není přánove věčné slávy zlaté ráno,jež vyvoleným uchystáno —já dříve zajdu v náruč tmám —Já vše to vím. Leč jestli jednoui k mým se skráním láska sklonía zlíbá-li mi hlavu bědnoua budu-li kdy zpívat o ní:v té tmě, jež losem malých jest,ó, čarokrásné, luzné ženy,rád spáti budu zapomněný —:jen o ní dál ať žije zvěsť,jen jí svůj přejte úsměv měkký,ať jako vy v ty pozdní věkyi ona krásou, ctností, vděkydál září, hvězda v kruhu hvězd!

Bohdan Kaminský.