Sláva

Kdos umřel; jeden z těch,jichž skon otřese všemi.A náhle se stran všecha všemi ulicemidav tísnil se a plnilvše chodníky a dálse jako moře vlnila věřiti se bál.

Otázka chví se v ret.V tlum kupili se jednikol hloučku, který čet’,co listy odpolednípřinesly v černých rámech.A ráno druhý den,hle, vystaveno v krámechsmuteční zboží jen.

A nový všude shona v smutku denní listy.Hle, přece mrtev on…A všude jeho bystyse pod závojem tajía s věží, domů všechprapory černé vlajíi s balkonů a střech.

Hlas zvonů do dálkyzní temně; černé látky,smuteční obálkyi kravaty i šátkyi šperky v každé skříni.A v každé tmavý šlář,jenž truchle, tmavě stínítu zemřelého tvář.

Jako bys chrámem šel,kde rekviem je právě.Tak v srdce divný želpři smuteční té slávěse loudí, vše má náhlekol dušičkový ráz…Hlas zvonů hučí táhle,jak v pláči by se třás'!

Kdos umřel; jeden z těch,jichž skon otřese všemi.A s balkonů a střechjak hluboko, až k zemiprapory černé vlály,s nich divná jakás tíža smutek nenadálýna lidi padal níž…

A za několik dní,když mrtvý v hrobce dřímal,jak prapor posledníse dolů opět snímal,na drátě telefonnímse chytil jako v spár —a okamžikem onímtam zůstal chudý cár.

A vše šlo klidně dáljak dřív a jako nyní.Lid bavil se a smálkol vyzdobených skříní,kde zřít, co ze dne ke dninám bůžek módy snes'!Vše kolejí šlo všedníjak včera a jak dnes.

Dal bavil se tu davjak dnes a jako včera,směs věčně různých hlav,postava tisícerátu přešla v smíchu, řeči,a tak jak za dnů všechšli klidní zahalečipo starých Příkopech.

A ze všeho, co kdysvábilo lidí nával,a o čem časopisse každý rozepsával,z té slávy za skříněmia ze praporů všech,jež kdys až dolů k zemisplývaly s domů, střech —

Z té slávy co je teď?

(Ó rcete, co je sláva?Kde jaká odpověď?Proč každý si jí přavaa po ní sílí, třeštía za ni umře rád? — )Hle, cár, jenž chyt' se v deštiza telefonní drát…