Žaloba svatému Václavu, na mravy Čechův, r. 1489

Otče blahoslavený, jenž vlasti jsi žezlo držíval,Vzhlédni na nás, pokavadž v obytech tebe ještě nebeskýchLáska jaká k tomu národu víže, jemuž jsi dědičnýmDruhdy velel právem; nezbýváť ochrany žádnéNám nebohým v nehodách vezdejších, krom tebe, pevnáKotvice plavby naší! Ukrutné nás sice válkyNi krvaví mečové nehubí, ani Mars neděsí násLebkou chocholatou; kladeném již v ohni, jak ondy,Města neplápolají; bezpečně na pastvině tučnéBrav sem a tam bloudí; ze polí bezpečně si rolníkOurodu odváží; žádný v lesní neobýváHouštině zákeřník; nijaká nás nouze nesouží;Dost obilí role, dosti vinohrady nám daly vína;Stáda pasou se v luzích; ve vodách ryb valně se hemží;Zpívání ptactva s bukotem zvěře v háji se každémRozléhá; ani hlíza krutá, aniže smrtonosnouNakvašený vzduch traveninou naše oudy nemrtví;I zcela nás moru sousedního ušetřila rána.Máme i sílu jarou; zmužilá prsa máme, mohoucíSnést nehodu všelikou: duch, duch jen nesnesitelnýmPod nepravostí lká břemenem; neb k vlasti hynoucíLáska mizí. Ze šlechty není, kdoby věrně se obceZastával. Již dosti na tom, v zlatohlav-li a šarlatOblečeni kráčíme a větřiti pláštěm umíme;Že vroucí žaludek skvostnými kojíme bažantyA Kretským vínem; že sluhův obklíčeni hejnemStále těkáme, a přívětivé všem tváře jevíme,Byťby pekelný jed pokryté utajívalo srdce.Rozkoš a po cti liché bažení všady vládne; počestnýMrav i stud pominul; příbuzná čistotě pravdaVrátila se k nebesům. Vášní kam nás žene zápalTam se hrnem. Libujem si a máme za pravdu, co marnýBlud nebo pravdě boží odporná pověra káže,Div že divé svátosti na jižním Nilu vynikléTéž nezavítaly k nám! Skvostný strojití kvas umíme,Alcinous moudrého jakým byl poctil Ulyssa,Neb Trojskému jaký krásná Aenéovi DidoUpravila. Jídáme tiší, dokavad břicho ještěVínem nepřekypí; pak, pak v hovor ústa se náhleRozvazují. Nečekejž ale od nás rozmlnvy čestné,Jakby se rozbujené zběři mohla utišiti bouře,Jakby se v uzdu jala; kterak otčiny sláva by opětZdvihla se ke slávě dřévní, a jaký asi zákonProspíval by lidu: hovoří o křivých slibech, o lsti,A kterakou úlisností ukonejšiti dá seŽen povaha; kdy jaké slovo dal, než děvčinu objalNamluvenou poprvé; kolikráte za jednu to páchalNoc, a jakých spanilí jeho družci prováděli kouskův;Jak veliké ve schráni chová zlata zamčeno břímě. —I měhoděk, v labutím, bídníci, kochejte se lůžku;Purpurové líbejte, dokad vám libo jen, ústa;Rozmařilých provozujte kratochvil a úklady dívkámČiňtež a rozkochaní ke chlipným viňte se ňádrům;Rozkoše pijte nové napořád! Co by ráčilo mlsnéHrdlo, plodiž moře, země, plodiž vám obloha jasná;Bezvinných utlačujte, a svými se pyšněte otciA pradědy; však nastane čas, takové kdy veselkyV pláč a naříkání promění černého AvernaKrál a sudí! — Věru bylby radou takovéhoto kmetstvaRozšířil Otokar svou od moře až k moři vládu?Bylby on Alpy přešel, a právo a zákony vlaskýmPředpisoval městům? Ale prstem ráději ústaZavru; neboť kdy jazyk svévolný pravdu povídá,Tejlem jej trhají. Od ptáka tak OebalskéhoPříjmě nabyv, soudí, jenž rovně co druhdy OrestesVzteklicemi stíhán nemilostných zápředy sesterJiž vyplnil. — Však i lid mravy panstva se řídě, ubíháV bezpráví stejné. Přisahať neprávě a koutiŠalby, to žert; vlasy pak vonnými potírati mastmiToť rozkoš; dlouhé při lichých noci tráviti kostkách,Zábava urozených! Starodávné již již utuchlyVýznamy slov; moudrému šibal, šetřivému již odňalJméno u nás lakomec; slavného zamítati ŘímaSvátky, to jest učenost, a padouchů stříci se, pejcha;Kdož lichotiť se umí, ten za zdvořilého vyhlášenA veleben. A by pak nezdálo se, že lhu, i příkladMěj zde našich nemravů. Zceněnou ženu vlastníNěkdo prodal za zlatých pět set; ač dlouho živil sePři dvoru královském; i kupec takovéto se mrzkéKoupě hoden vynašel. Ale ten, tážeš-li se, člověkSkutku nyní lituje? Ba chlubí se a zásluhy předkůvRozkládá, a hlavou hází, jakoby k jeho vůliVšecko bylo stvořeno, co koleni světa rozlit ohromnýObjímá oceán. Než vizme, že bůh v nebi vládne,Že zde život svatokrádežní již trestu dochází,Ten důkaz patrný, an náčelník urozenstva,Jméno jehož s takovou téměř se ozývalo někdyVážností, jako tvé, za jehož teď vlády blahéhoMíru požívá vlast, s vrchu nejvyšší cti a slávySe skácel; kmetové i lid oklamaný pohrdá tímDobrodruhem těkavým. Bez dohledu různě se touláPanstvo mladé a hledá daleko své rozkoše bujné,A zlatem otvírá přístup si k nestydatostem,A plesy rozmařilé dary nesmírnými vyplácí.Neb kdo viděl posavád, aby slušnou ženštiny žádostSe spokojiť dala mírou? Pejcha i pompa se šíří.Viz toto hejno služebníků! viz oděv bohatýmiPerlami jak posetý a ty obliby Sardanapalské!Opravduť hltavé požeradlo to by zlatonosnýPaktol, aniž co plaví v tůň morskou vlíkne Hydaspes,Též ani Taj bohatý nasytit s to nebyl! — Takový-liMuž bude chrániť obec, či se k tobě přidá, Katilino?Ó rci, komu v těle nezkažená dosaváde obíháKrev, komuže cvičením délším ostrého domysluDáno hledět ve budoucí čas: zda nenajde-li tentoRozbroje žádoucí družců, jež lichvami rovněžByl vyssal věřitel? Hle jeden takový ze veřejnýchSmilníkův, již dávno hoden, aby ďas ho zadávil,Choť má roztomilou, zcela Penelopéi podobnou,Neb té, Tarkvinské jenž svrhnula s otcova trůnu:Než volnou divokým on vášním pouštěje uzduPo straně lásky hledá; žádného se kouta hanebníkNeštítí; jakovákolivěk nahodí se mu sukně,Jest mu milá; a celé pak Arábie vůněmi páchna:Hej, sluhové, zařičí, sedlejte mi vrance; pobízíťThais, abych nedlel ve její pospíšiti náručPůvabnou, dokavád tu není, kdo naší by radostiV cestě byl! — Oč že by sám třeštivci takému se zasmálKrassus a chřípě neobvyklým protřásl si chechtem!Mého dle soudu ničímž ta paní by se nestala vinnou,Povzbuzena kdyby tím chotě nevěrného těkánímRovně také slastí Ladiných se okoušeti jindeOdváživši, měrou odplácela manželu stejnou.A však lehčeji tento hřeší: než onenno prodajceManželky proti lidstvu ukrutněji nežli severníZuří medvědice; jako nic tomu lotru vidí seStíti člověka dáti mečem, proto že trochu víceMu v kamnech zatopil. Že to smyšleno námi, nemysli,Ondy to tak učinil. — S pozorem však potřeba, Muso,Přes tuto plouti propasť; voda uplynulá zavolánaBýti nemůže zpět. Vetchá učenosti, již ustaňO Diomédu, neb usmrcení u Pelusie králeVypravovať; my také již skutky konáme koturnůDůstojné. Štěstí, že mu ještě Nerónovu vláduLos nepodal; tomuto vzteklivci celého by ŘímaŠíje nepostačily. Raději však píseň obrátím;Ještě jiných nazbyt zde vyčítati máme neřestí,Ježto na vlast hanobu svozují. Po celém světě vyslánByl, kdo, nedím, alebrž volený ode vládyk a pánů,Ondy posel, dřív k císaři, pak podruhé zase k otciTvému, Vladislave náš; posléz aby úmluvu zřídilS králem Pannonským: ten však, komu té cti podáno,Jižto by mírnější na bozích sobě nikdo nežádal,Div že k nám nepřišel nohama skoro pouze bosýma,Však pejchou otrhánek ten samu pejchu převýší;Nikdo roven mu není, ba samého Prométhea čítáSvého rodu pradědem: sama tak Niobe Sipylejská,Hodno-li jen věřiti starodávné báji a Musám,Pyšná jak on nebyla: nicméně všecky probíháChrámy, a prosbami a sliby nesčíslnými trmácíStále nebe. Po všech, bídníku, co prospěje toběLízati prach kaplách, co pěstí v ňádra se bíti,Obživu-li skracuješ nuznému, robot-li a činžíNesmírných jemu ukládáš, k nebesům-li se dívášS tváří nádhernou, mrzkostí neznaje vlastních? —Dotknu jenom, manželkama že dvěma někdo nedávnoZákon a právo rušil lidské, a sňatku novéhoŽádostiv, starší roztrhnout vazby neváhal.Kdos, komu náleželo to pokárati, čistil a chválilJeště zločin takový. Však i Nejvyššímu co někdyNábožní dědové byli oddali za věku svéhoTeď loupí vnukové. I není prý mstitele víceTam na nebi, proto že hromovým vinníky by bleskemZachvacoval. Smyšlen jest ovšem očistec i pekloKněžmi a nábožníky, kterým jen touha po získuVnuknula bájky tyto: Epikur nám pravdu povídá,Že smrti podrobená duše jak tělo rovněž umírá. —Aj taková jediné zůstává útěcha mrzkýmNeznabohům! Naděje k života příštího radostemProst myslí zločinec, že není mu co báti se někdyPomstícího Sudí; v nebesích že není bytnostiSvrchované; že svět bez zákona různě se hýbe:Smí tedy též, jak líbo mu, svou vždy prováděti vůli.I zpytují první světa nesmírného počátekA směsici pravěkou; nač upevněna obloha jasná,Kdež lidská se rodí duše, kamž potom opět uchází:Než kteraký příštího sudí bude obličej, a kdyObživená těla nádherné své hrobky opustí,Jak bude trestati Pán zlosyny, kdež on odměnu chystáCtnostných dostojnou; jaková římskému je dánaBiskupu moc, a jakých zachováno ve víře tajemství:Toť pacholisko na rozcestích, toť i děvka nejápná,Kmet to blbý, a zubů zbavená již valchuje babka,Tím stalo se, hroznů že tolik na Metymně neroste,Jak mnoho má — nespíť nejkrutší vrah člověčenstva —Rozdílných stran víra u nás. — Aj právě co loďkaVeslaře pozbavená mořskými se přívaly zmítá;Odporným divocí vichrové zahnavše ji vánímUchvacují: my podobně beze vší rozvahy různěSe zmítáme, ani vědomi, proč na světě dlíme,Což naše spása, jaká ctnostným je zaslíbena sláva,Ký všeho cíl a konec. — Ó přispějiž, otče milostný,Nám na pomoc! aj lid svěřený tvé ochraně již jižPospíchá ku propasti; hrozíť jemu záhuba náhlá,Jestliže rychle se neslituješ, a s báně nebeskéPekla již otvořený jícen polknouti hrozícíNaše drahé duše, závorami známými nezamkneš.