Návrat do vlasti z Budína

Řekni mi, Batte milý, kde jsi outlé pásl beránky,Že jsme u nás tebe již tak dávno nevídali, od téChvíle, tuším, cvrčivou co kobylka provázeti hudbuA vzrostlé osení žloutnouti počínalo ke žním,Když si tady ploské hnal stádo na pastvinu tučnou?

Prostranné luhy, ó Lycide, schodili jsme Dunajské,Úrodné kraje na dobytek i na žíto a víno.Tam jsem i město viděl, osadou založíno Slovenskou,Vůkolní površí plodnou je posázeno révou,(Město samé nazváno Budín); než tam roku délšíZdál se mi den jediný, a taká mne zajímala touhaPo spatření své vlasti, jaká tě po Fillidě ondy,Když prvním plamenem se zanítilo srdce, že ke svéDívce milé i v dešti a bouři jsi jíti neváhal.

Aj co za příčinu, Batte milý, do Budína se brátiTobě bylo? vždyť máš vlastní zde palouky a hájeHouštinaté; zde ptáky na lep, zde chytávati můžešNa vnadu volně ryby, a do léčí zvěř rohonosnou.Tvé skoty se zde pasou; zde tvá kůzlátka potočníS matkami ohryzují vrboví; tady rouno nesoucíStádo si pastvu hledá; švarná zde chaloupka tě vítá,Kdež tebe ke sněžným Galatéa přitiskala ňádrům.

Odchodu mého do vlasti cizí byl příčina Tityr,Tityr onen, co našich pastýřů hvězdatě jasná,Všecko jemuž děkujem pohodlí; onť podpora býváNám a pomoc, kdykoliv na příkré stráně a vrškyVystupujem, a za rychlonohou pouštíme se laňkou;On mne také povolav z bytu otcovského, ze SávyTemných píti toků mi velel; jmena mého milovnýObmejšlí jediné, jak bych k lepšímu se dostalŠtěstí, a stateček hojnější sobě vyzískal,Kdež po luzích tučných má stáda by blouditi volněA zkvětlým jetelem svou mohla ukájeti žádost,A kde by zlosti dravých se vlků nemusívala báti.

Jak se ti vedlo pořád, nám, líbo-li tobě, povídej,Batte milý, neboť ans v neznámé té zemi meškal,My dvakráte tady jsme svlékli z ranna beránky.

Jak mile jsem dorazil a vešel řečeného do města,Tityr hostinsky mne přivítal a píšťalu ladnouDal mi darem, co na ní Melibej své lásky želívalStrasti, že jím pohrdavši Amyntě se oddala Nisa.Jí kolikrátekoliv jen pyskem dotkl se Tityr,Již bysi byl Satyry spolu hráť a skákati uzřel,A Driady spatřil s nimi tance zaváděti křepké,A motavou blížiť se nohou zmoklého Siléna.Než kdykoliv jsem já na ni pískal, oněmělo náhleVšecko to, ačkolivěk mne našinci nazývali mistremNa tresť pastýrskou. Tak vábná jest jeho hudba!On ale předce neustává mé chváliti písně,Nad vlastní je cení, a Menalkovi často poroučíPánu, o němž se praví, že bohat, jako sám nebe vládce,I spolu pány jiné, zlatohlav jež a šarlat odívá,Náchylné mi činí, a jeví mi přízeň ochotnou.

Teď mi také v paměť připadá, co mi ondy povídalDlouhovlasý Damoet, že prýs tam básněmi pěknýchZískal sobě rolí u řeky (na jejíž jmeno já seTázati nezpomenul; neb v té věci o jmeno máloDbám), a že tvůj dobytek pro trávy a píce přehojnostTam tako tloustne, plná vemenať nohy ledva že néstiPostačují; a že již množství tam pošlo volečků,An příliš mnoho jim předkládali píce honáci.

Ach, co slyšel jsi, povídka byla; anobrž moje písněPrávě vymohly tolik, co mohou jalové mhly a blesky.Tityr sám se mrzí, jeho práce že ostala marná.A vše zlatého Menalky sliby připodobňuje k listíOsykovému, nebo k moři poklidnému po bouři.Neb kdy všecko se již mu zdálo za jisto, jakýsiMoeris tajně pořád rozdával kůzlata tučná,Tamto syrečky, a sem česaná zase jabka zanášel,Dvé zde holoubátek, čerstvého tu zásobu mléka,Tam jahody, hřiby obětoval, až pak těmi dárkyZásluhu mou v niveč obrátil, a Menalkovo družstvoNa stranu svou přivodil; co zatím syrový já sprostákVíce hleděl na bezouhonné mravy, nežli na vlastníZisk a svou pohodu. Tak prý svou dal se MenalkasPřemluviti družinou; neboť on každému věříváVšecko, a mní, že cizí rada lepší, než jeho vlastní. —K otcovskému pročež nábytku se opět ubírám,K chyžce dědů skrovné se vracím, kdež máti milovnáNemluvňátko slabé sladkým mne kojívala mlékem.

Buď tedy náš, v podolí obvyklém s námi obývej,V roztomilé dědině. Viz povědomé tady louky,Viz, jak tam zelené se pnou až k obloze háje,Viz, košatý ten buk, jak příjemné stele chládky,A zde potok s jemným šumotem se skály hrčící,K spánku ponouká; tu stromoví se ptactvem ozýváŠvítořivým; tady mříže po trávě se váleti hebkéStádo mladých oveček, bezpečně i kůzlata outlá.Tvá Galatéa syté podojí pak ještě ovečky,An budeš ustálým již v posteli hověti oudům,A s čela pot setrouc věncem tvé skráně okrášlí.Zde stádečka pasem, co milí jsme ti bývali tehdáž.Když ruka tvá větví nedosáhala ještě. I dárkyJsou hotové: Mopsus varhánky, tobolku ti ThyrsisDá, Korydon kapalín, před parnem jenž tě ochrání;Já pak pokropené běločerně kozlátko ti chystám.

Vraťte se mé teď ovečky domů, a hledejte po hájíchDoupata povědomá; tady známým živte se chrastím.Tak Lycidas mi radí. Ty cizí již na věky země,Dobře se měj; já více, by sám Tityr mne pobízel,Nespustím se, čehož bohové zde mi přáli milostní.