Ve stínech pralesů

Tajemná noc, když rozespí se klidněa pojme v náruč celý svět tak vlídně,jak matka dobrá dítě unavené;když bledý obrouček se v nebi klenea na zemi tím pološerem svítí,že duše jakous’ vyšší úctu cítía člověk s touhou v hvězdy se zadívá —tam příští chvíle osud psán prý bývá? — —

Tajemná noc! — a tichem prales kryje;jen časem vytí šakala se vryjetím známým, děsně táhlým zvukem v ucho,neb pták se ozval — a zas’ kolem hlucho,jak byl by vymřel všechen život náhle —vždyť i ten větřík lenivě, tak táhlese loudá lesem, listem pozašustí,pak opět dále v polosnu se pustía lehce po prerii bílé táhne,že sotvy stéblo trávy slabě nahne —tichounce šepotá, zas’ mlkne — dumá.Aj! marně oko mé v tom temnu zkůmá — —Tož bystřeji ten zrak tam v houští žíhá,ten jakby jiskry stromovím se míhá,že mžikem v plamen roznítiť se strojí:to Indián tam na čekání stojí.

***

A Indián tam stojí na čekání.Té jeho pomstě nikdo neubrání,ta přirostla již k vlastní jeho duši;zanikne, až když smrť mu dech přeruší.Zda směl by kdo se diviť jeho zlosti?když k pomstě zvou jej otcův hrobě kosti,ty drahé kosti — hroby znesvěcené —a již i od nich běloch dál jej žene,již i ty hroby krade jemu svaté. — —