Mara

Jda pustinami dospěl národ Páněk prameni, jejžto Mara nazvali,neb hořce klamal ústa žíznivých.

Opodál od svých, hledě k moři sítí,stál Mojžíš zde, a jejich temné steskyjej drásaly. S horoucí vůlí hledalzrak jeho Boha. Ale jenom stromvrch před ním zvedal v oheň večera.

A hle… tam k tomu stromu kráčel Mojžíš,ve žhnoucím bolu lámal jeho kůrua rozechvěn ji metal v hořký proud,jak byla by to síla z jeho síly…

A kůra padala. A ssála v sebe mok,strom churavěl. Však sládl vody křišťál.A všichni pili.Mojžíš jenom zbleď.

*Ó, studno Mara, hořký zdroji žití!V tvé vlny vrhám rozchvěn hlubocerok z roku sílu síly nejlepší…

Á nebolí to. Vždyť mé děti pijía občas usměje se sytý ret;„Proč trpíš bolest? Pojď! Zdroj sladký jest!“