Mrcha

Zda, drahá, vzpomínáš, co viděli jsme dnesve sladký úsvit rána?V záhybu silnice ležela mrcha kdes,kde štěrkem cesta stlána.

Své nohy do výše jak žena opilá,jed potící a žhoucí,cynicky, lhostejně své břicho odkryla,výpary kolem stroucí.

A slunce sálalo na tuto zdechlinu,jak péci by ji chtěloa stokrát přírodě v tu vrátit vteřinu,co dříve v celku dlelo.

A slunce hledělo nádhernou na mrchu,jež jako květ se stkvělaa silně páchnula na trávy povrchu,div že jsi neomdlela.

A vířících much pln byl hnijící juž bok,z kad vylézala chasačervů se líhnoucích, hustých jak černý mokpřes živé hadry masa.

To všecko stoupalo jak vlna v tvarů stecha tryskalo a vřelo,že řek’ bys, ožilo, kýs nadchnul je zas decha rostlo toto tělo.

A hudbou podivnou se ten svět zachvívaljak vlna, vítr lítá,jak zrní, v rhytmickém jímž spádu blíž i v dálv řešetě mlatec zmítá.

A tvary mizely a nebyly než sen,jen pouhá skizza stinná,na plátně umělec již zapomněl, již jensi matně připomíná.

Za skalou neklidný se krčil litý pes,nás hněvným měřil okem,na chvíli čekaje, kdy na mrchu by kles’,na hnát, jejž pustil, skokem.

A této hnilobě zde ve výparech zlýchse budeš rovnat zcela,ty slunce, anděle, ty hvězdo nocí mých,ty moje vášni vřelá!

Ty vděků královno, tak budeš zapáchatpo sledním pomazání,až k hnití uloží tě v hřbitovních trav chlad,v tříšť kostí, moje paní!

Však potom, kráso má, rci klidně v červů svár,již polibky tě zkruší,že božskou podstatu i mrtvé lásky tvarv své zachoval jsem duši!