Spleen

Když nízké nebe nám jak víko rakve tížína duchu štkajícím ve spáru dlouhé nudy,a z dálky obzoru kol dokola k nám nížíden černý, smutnější nad noc a její trudy;

když země změněna jest vlhké na vězení,kde Naděj krčí se jak netopýr a tmamisvým křídlem bázlivým naráží o sklepení,si hlavu natlouká o spuchřelé kol trámy;

když hustý, dlouhý déšť své charé kapky snuje,velkého žaláře tak mříže nápodobí,když hnusných pavouků kol zástup poletuje,by roztáh’ sítě své nad mozků našich koby:

Tu náhle rozlehne se divý poplach zvonů,a děsné vytí jich to zalétá až k nebi,jak duchů bez vlasti a bludných, v stálém honu,roj vzdorný, zoufalý, jenž příšerně se šklebí.

Pohřební průvody bez bubnů, hudby zvolnamou duší táhnou dál, co Naděj v slzí zdrojia Úzkost zoufalá a despotická, bolnávtkne černý prapor svůj v schýlenou lebku moji!