Duše vína

Byl večer, ve láhvích tu pěla duše vína:„Ó poslyš člověče, jak z mého vězení,kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná,zní píseň bratrství a píseň nadšení!

Já umím ocenit, vím co to stojí potu,co práce na vrších, kde praží slunce svit,mně duši vdechnouti, mne lákat ku životu —leč nechci nevděčnou ni zlomyslnou být!

Hned bujné veselí a radost srdce jímá,když padnu po práci do hrdel žíznivých,ve hrudi člověka se v teple sladce dřímá,to lepší pro mne hrob než v sklepích mrazivých.

Zda slyšíš naději v mých ňadrech vířit prudce?a písní svátečních zda slyšíš ozvěny?Ty lokty na stole a vykasané rucemne budeš velebit a budeš blažený!

Ve zraku ženy tvé zas požár vášně vznítíma sílu do svalů a barvu v obličejdám tvému synovi, by athletou byl žitím,mu budu olejem, jenž bude sílit jej.

Já padnu v duši tvou jak zrnko ambrosie,jež věčný rozsévač ti hodil v objetí,a z naší lásky, věř, se zrodí poesie,jež, vzácná květina, vstříc bohu zaletí!“