De profundis clamavi

Já vzývám soucit tvůj. Ty, již mám pouze rád,z dna strže, srdce mé jež pro vždy pochová,toť chmurný vesmír jest s obzorem z olova,kde v noci s rouháním děs pluje odevšad.

Tam po šest měsíců bez tepla slunce svítí,a druhých šest je noc, jež pokrývá vše temně,to víc jest holý kraj, než polární je země,bez lesa, bez tvorů, bez potoků a kvítí.

Ba neznám větší děs, jenž moh’ by děsit svět,nad mraznou ukrutnost zde slunce, jež je led,nad ohromnou tu noc jak starý Chaos v šeři.

Věř, osud závidím té nejbídnější zvěři,jež ponořit se můž do tupých snů bez vlády,tak času rozvíjí se zvolna vlákno tady!