Don Juan v pekle

Když vstoupil Don Juan, kde podzemní proud sténá,a když byl Charonu svůj obol zaplatil,kýs žebrák pochmurný se zrakem Antisténav dlaň mstící, mohutnou hned vesla uchvátil.

Tu s prsy svislými a s rozhaleným šatempod černou oblohou se ženy svíjely,jak stádo obětí na jatky hnané chvatemmu spěly v zápětí a žalně úpěly.

Své dluhy Sganarelle se smíchem vyžadoval,co zatím Don Luis svým prstem, jenž se třás’,po břehu bloudícím všem mrtvým ukazovalna synka zbujného, jenž znectil jeho vlas.

Elvíra hubená se v smutku cudná chvělablíž chotě-milence, jenž tak ji oklamal,snad úsměv poslední mu vylákati chtěla,v němž zážeh prvních něh a prvních slibů plál.

U kormy vzpřímený muž z kamene stál v zbroji,proud dělil ztemnělý u lodi pokraje;leč klidný hrdina, se skloniv nad zbraň svoji,zřel v černou brázdu vln, vším kolem zhrdaje.