Duše vína

Kdys večer v láhvicích tak pěla duše vína:„Slyš, tobě, člověče, jak z mého vězení,kde sklo mne závistné a třpytná pečeť spíná,zní světla plný zpěv, zní píseň sbratření!

Já umím ocenit, vím, co to stojí potu,co práce na vrších, kde praží slunce svit,můj život zploditi, mne lákat ku životu;leč nechci nevděčným ni zlomyslným být.

Neb divé veselí, cit rozkoše mě jímá,když padnu po práci do hrdel ztýraných,ve hrudi člověka se teple, sladce dřímá,tam lepší pro mne hrob než v sklepích mrazivých.

Zda slyšíš naději v mých ňadrech vířit prudce?Zda písní nedělních ty slyšíš ozvěny?Ty, lokty na stole a vykasané ruce,mne budeš velebit a budeš blažený;

Ve zraku ženy tvé zas požár vášně vznítíma sílu do svalův a barvu v obličejdám tvému synkovi, by athletou byl žitím,mu budu olejem, jenž sílit bude jej.

Já padnu v duši tvou jak živná ambrosie,již věčný Rozsevač ti vrhnul v objetí,a z naší lásky, věř, se zrodí poesie,jež, vzácná květina, vstříc k Bohu zaletí!“