Hymna kráse

Jdeš z hlubin oblohy, či z propasti dna vzcházíš,ó Kráso? V zraku tvém zřím ráj i pekla pal,jím zločin ve zmatek se zásluhami házíš,a proto bych tak rád tě k vínu přirovnal.

V tvém oku svítání i západu žhne rdění,ty vůně šíříš kol jak večer bouřlivý,tvé rty jsou amfora, polibky opojení,jímž dítě hrdinou a rek jest bázlivý.

Jdeš z jícnů temnosti, či s hvězd k nám sestupuješ?I Osud omámen jde za tebou jak pes,na zdař bůh radosti, neštěstí rozhazuješ,ty za nic neručíš a řídíš všeho směs.

Ty kráčíš po mrtvých, z nich žerty tropíš sobě,a z tvojich klenotů je Hrůza nejkrasší,a Vražda, z cetek tvých jsouc nejmilejší tobě,na zpupném břiše tvém se v tanci povznáší.

Ó svíčko, jepice jak slepá k tobě pádí,tvým ohněm vzplápolá řkouc: Požehnána buď!a s tváří mroucího, jenž mohylu svou hladí,milenec uklání se nad milenky hruď.

Co na tom, odkud jdeš, zda z pekla čili z ráje,ó Kráso! příšero! v své hrůze přímo k nám,tvé oko, úsměv tvůj, tvá noha Věčna tajekdyž otevrou mi jen, jež neznám a rád mám.

Ať Anděl, Siréna, Ďas, Bůh se v tobě sklání,co na tom, tebou-li, tvým okem plným hvězd,ó rhytme, paprsku, ó vůně, má jen paní! —svět méně ohyzdným, čas méně trapným jest?