Člověk a moře

Vždy, volný člověče, mít budeš moře rád,tvým moře zrcadlem, ty shlížíš duši svojiv těch vlnách, valících se věčně za příboji,a není propastí míň hořkou duch tvůj snad.

Tvá bytost v podoby tvé klín se ráda hrouží;tvůj zrak ji objímá, tvá náruč zavírá,tvé srdce z bouří svých se někdy probírá,když divý, nezkrotný, ten nářek s šumem krouží.

Vy mlčelivi jste a chmurni oba dva:vždyť nikdo, člověče, v dno nesestoup’ tvých skrejší,ó, moře, nepoznal tvůj poklad nejtajnější;tak každý žárlivě z Vás taj svůj ukrývá!

A přece bezčetné, hle, věky v boj váš patří,jak bez milosti jest a bez všech výčitek,tak milujete smrt a krev a vřavy jek,ó, věční bojcové, ó, nesmířliví bratří!