Krajina

Chci, abych selanky své skládat mohl jemně,spát blízko oblohy, jak astrologů plémě,a blízko u zvonic v snech svojich naslouchatjich zpěvům slavnostním, jež nese větrů chvat.Své ruce pod bradou, já v přístřešku svém dívatse budu na dílnu, jak bude žvatlat, zpívat;a věže, komíny, ty stěžně velkých měst,a valná nebesa, kde věčnost skryta jest.

Je sladko, když náš zrak, jenž mlhami se brodí,zří, jak se hvězdy svit a v okně lampa rodí,jak všude k obloze proud uhlí povstává,a luna rozlévá svá kouzla sinavá.Já vesnu uvidím, lét, podjesení něhy;když přijde zima pak a jednotvárné sněhy,si pokoj zabedním a zastru odevšad,bych zámky kouzelné moh’ v noci budovat.A potom o modrém snít budu nebes kraji,a sadech, fontánech, jež do úbělu lkají,polibcích, zpěvech, jež den, šero, vysílá,a všem, co dětského má nejvíc Idyla.A marně před okny mně bude Vzpoura řváti;od mého stojanu mé skráně neodvrátí;neb celý v rozkoš tu já budu ponořen,bych Vesnu vyvolal svou vůlí v středu stěn,a slunce v srdci svém a stvořil svojí snahouze žhoucích myšlenek si atmosféru vlahou.