Léthé

Pojď v náruč mou, má hluchá ukrutnice,má tygřice, ty stvůro unylá,chci, by má ruka s chvěním hroužilase dlouho v houští těžké tvojí kštice.

A v sukních tvých, z nichž vůně tvoje vlá,chci pohřbíti svou hlavu, plnou bolu,a dýchat, co květ na vadnoucím stvolu,puch sladký, jejž má láska zemřelá.

A spáti chci! spíš spáti, nežli žíti!V tak sladkém snu, jak smrt jen může dát,chci bez výtek polibky rozsévatv tvou krásnou pleť, jež mědí hladkou svítí.

Bych pohltil zvuk vzdechů ztišených,nic nad propast mi tvého lůžka není;dlí na tvých ústech věčné zapomnění,proud Léthy v políbeních plyne tvých.

Já sudby své, v níž teď má slast je pravá,chci poslouchat, jak napřed určený,jak mučedník nevinně souzený,jenž ohněm svým svá muka rozdmychává.

Bych utápěl svůj vztek, já budu ssáti nepenthes i bolehlavu lékyv těch poupatech, kde končí ňader vděky,v nichž nelze vůbec srdce vyhledat.