Mlhy a deště

Ó, vesny, podzimu, zim, nečasové stálí,již uspáváte nás! Vás duch můj rád má, chválí,že zahalíte tak mé srdce s mozkem mýmsvým mlžným rubášem a hrobem vlajícím.

V té pláni veliké, kde chladné vichry hrály,kde chrapot za nocí již korouhvičku pálí,líp, nežli za vlažných dob jarních, časem tímse duše povznese mně křídlem havraním.

A nemá sladšího nic srdce věčně stinné,a na něž usedlo si jíní dávno již,ó, bledá období, jež máte zde svou říš,

než stálé pohledy v to temno vaše siné,— leč by kdo večer chtěl, když luna nesvítí,v dvou, v lůžku odvážném, své boly ztišiti.