Nepřítel

Jen bouří v temnotách vždy bylo moje mládí,kde slunce lesklý svit sem tam se pouze mih’;já zřel, že déšť a hrom tak strašlivě tam řádí,že málo v sadě mém již plodů nachových.

Hle, tak jsem k podzimu svých myšlenek stih’ právě,a nyní lopaty a hrábí užívám,bych znovu shromáždil tu hlínu po záplavě,kde voda naryla, jak hrobů, velkých jam.

Kdo ví, zda nový květ, ten, o jehož sním kráse,v té půdě, spláchnuté, jak břehy, najde zasesvou stravu tajemnou, jež svěžesti mu dá?

— Ó, bole! bolesti! Čas hltá naše žití,a temný Nepřítel, jenž srdce rozhlodá,z té krve, již nám vzal, vždy roste a se sytí!