Obryně

V ten čas, kdy Příroda, dnem každým ve svém klíněplod hrozný počala, sil nových cítíc vzmach,já byl bych s radostí žil mladé u obryně,jak leží vilný kot, kde královnin je práh.

Zřel bych, jak rozkvétá jí s tělem duše jará,a roste svobodně v těch strašných její hrách;jí v srdci badal bych, zda chmurný plamen hárájí v očích, topících se v mokrých mlžinách.

Po tvarech náramných bych těkal bez nesnází;a slézal nesmírných i kolen jejích srázy,a někdy v léta čas, kdy zhoubný slunce pal

ji nutí natáhnout se napříč přes kraj svěží,bych bez všech starostí jí v ňader stínu spal,jak tichá samota blíž paty horstva leží.