Odpolední píseň

Třeba zvláštní docelavzhled, a zlý, máš od obočí,čarodějko svůdných očí,a ne snad vzhled anděla,

zbožňuji přec bytost tvoji,vášni moje strašlivá!jako kněz se zadíváse zbožností v modlu svoji.

Dávají svou vůni háje,pouště, pro tvůj drsný vlas;hlava tvoje bere rázna se pohádek a taje;

nad pletí tvou vůně jemnátěká jako z kadidla;kouzlo šera z tebe vlá,teplá vílo ty a temná.

Proti lenosti tvé zlénápoj lásky ničím není,a ty znáš se v políbení,které křísí zesnulé!

Boky tvoje lásku cítík šíji tvé a ňadrům tvým.Tělem tvojím unulýmv poduškách se touha vznítí.

Někdy, utišit se chtícv tajemné své zuřivosti,začneš hýřit, ve vážnosti,kousajíc a líbajíc;

ty mne ničíš, moje snědá,úsměvem svým pošklebným,tvůj pak nad srdcem se mýmsladký zrak, jak luna, zvedá.

Pod hedvábný střevíc tvůj,pod tvé nožky sametovékladu radosti své nové,génia i osud svůj,

duši, jež má z tebe zdraví,z tebe, jež jsi barva, jas!výbuch tepla, přišlý v rázv Sibiře mé okruh tmavý!