Přízrak

V těch sklepeních, kde cítit žalost velkou,kam sudby výroky mne zaklely,kam nevniká svit růžný, veselý,kde s Nocí sám, svou bídnou hostitelkou,

jak malíř jsem, jejž s posměchem bůh sámach! odsoudil jen v temnu malovati;kde, kuchař, jehož osudná chut zchvátí,své srdce vařím a je pojídám —

plá někdy, šíří se a zvedá hlavu,kýs přízrak, samá vnada, světlo, skvost.Já po východním, snivém jeho mravu,

když ke své celé velikosti vzrost’,poznávám návštěvnici krásné tváře:toť Ona! chmurná a přec plná záře.

Zda, čtenáři, jsi dýchal, opojen,již s labužnictvím, které zvolna míjí,kadidla zrnko, z něhož kouř se svíjí,neb sáček, muškátem jenž naplněn?

To kouzlo vnadné, hluboké, jímž spíjínás v přítomnosti mnohý zašlý den!Tak milec, k údům drahým nakloněn,květ trhá, v němžto vzpomínky se kryjí.

Ten elastický, těžký její vlas —kadidlo ložnice, ten sáček živý —pach vydával, jenž plavý byl a divý,

a z šatů, mušelínu, plyše řas,jež mládím čistým napuštěny byly,jí vůně vzácných kožišin se lily.

Jak rámec krásný každé malbě dává,i když je z velmi slavné ruky snad,cos vlastního a kouzlo, plné vnad,že od vší přírody ji odpoutává,

tak skvosty, nábytek, kov, zlata plavá,šly s její vzácnou krásou napořád;nic nekalilo u ní jasu lad,vše zdálo se, že rámem jí se stává.

Ba, mnohdy byl bys řek’, že věřila,že vše ji milovat chce; nořilav polibky hedvábu a plátna tělo

své krásné, nahé, s mnohým záchvěvem;ať volné, prudké, v každém ruchu svémna odiv dětskou vnadu opic mělo.

Vždy Choroba a Smrt nám v popel zvrátížár veškeren, jenž pro nás žhavě plál;z těch očí, v nichž jsem něžnost, svit zřel pláti,z těch úst, v něž srdce své jsem noříval,

z těch polibků, jak síla kouzla živá,a z nadšení, jak ostrý slunce svit,— ó, hrůzo, duše má! co z všeho zbývá?jen výkres bledý, trojí křídou vryt.

Kdo, jako já, tak opuštěný zmírá,a koho Čas, kmet, ve svém zuřenív den každý drsným křídlem svojím týrá…

Ty černý vrahu Žití, Umění,ty nevyhladíš nikdy z mojí hlavyté, jež mým plesem byla, zdrojem slávy!