Pařížský sen

Zjev strašlivého toho kraje,jejž nikdy v žití nezříme,mdlý, neurčitý, kouzlem hrajednes ráno ještě v duši mé.

Vždy v spánku zázraků je mnoho!Já, zvláštní choutkou stíhaný,jsem vzdálil od divadla tohovzrůst bylin, nespořádaný,

a vlohy svojí malíř hrdý,jsem v obraze svém kouzlo ssál,jež mívá jednotvárný, tvrdýkov, mramor, nebo vodní val.

To Bábel obloukův a schodů,dům, v němž by konce nepostih’.pln nádržek a kaskád, voduv mdlé, hnědé, zlato chrlících.

A vodopádů těžké vlnykol na stěny zdí z oceli,co křišťálový, záře plný,se závoj k zemi věšely.

Ne v stromech, v středu kolonádyspal plesa mnohý vodojem,jak pro ženy on pro najádybyl obrovité zrcadlem.

Vod pláň se rozlévala čirá,kde růžný, zelený břeh byl,až ke hranicím všehomíra,a celé miliony mil;

to drahokamy neslýchanéa v proudu byly báječném;sklo nesmírné, jež v záři planetím, co se zrcadlilo v něm!

A Ganges mnohý mlčenlivý,prost péče, v nebes oblastiváz vyléval svých skvostů divyv klín démantových propastí.

Já, stavitel všech bájí svojichjsem podle chuti pod tunel,jenž planul v drahokamů rojích,proud moře krotký zaváděl.

Svět celý kol, i barva tmavá,se duhou, leskem, jasem zdál;kde tekutin se kryla sláva,lem křišťálovým svitem hrál.

Však ani hvězd, ni slunce sledu,byť na oblohy pokraji,by zářily v těch divů středu,jež ohněm vlastním sálají.

A ve všech zázraků těch ruchuse neslo (nové zděšení!vše zraku jen a pranic sluchu!)jen nekonečné mlčení.

Zrak otevřev, v němž žár se chvěje,jsem hrůzu svojí kobky zřel,a v duši svou se navraceje,hrot krutých péčí zakoušel;

V tom orloj pohřebními zvukyse poledne jal odbíjet,a nebe lilo temnot shlukyv ten truchlivý a ztuhlý svět.