Požehnání

Když podle rozkazu, jejž nejvyšší moc dává,se básník v mrzutém tom světě ukázal,máť jeho zděšena se rouhat nepřestává,a svírá k Bohu pěst, jenž sdílí její žal:

„— Že nezrodila jsem, ach, raděj klubko zmijí,než abych na prsou ten výsměch měla nést;buď noc ta prokleta, i slast, jež rychle míjí,v nichž mělo počati mé lůno ten svůj trest!

Když mezi ženami mne chtěl’s mít vyvolenu,by cítil ke mně hnus můj manžel žalostný,a jestli nemohu zpět vrhnout do plamenůtu křivou obludu, jak lístek milostný —

tvé záští odvrátím, jež teď mne k zemi chýlí,na kletý nástroj ten tvých zlomyslných rad,a budu bídný strom ten kroutit s takou pílí,by nemoh’ morové své puky vydávat!“

Tak ona polyká své velké zášti pěny,a věčných záměrů nic nechápajíc um,jde sama upravit až v hloubku do Gehenyžár, kterýž uchystán je matky zločinům.

Však vyděděný syn, jejž anděl s péčí hlídá,— sám neviditelný — se sluncem opíjí,a v každém nápoji a ve všem tom, co jídá,zří růžný nektar, vše má za ambrosii.

On s mrakem hovoří a s větrem sobě hrajea zpívá okouzlen si u křížových cest;a Duch, jenž provází pout jeho v žití kraje,má v očích pláč, když zří, jak pták že vesel jest.

Ti, jež chce milovat, buď patří na něj s bázní,neb, že jest umírněn, si vedou směleji,a snaží se, by sten mu vyvolali v strázni,a v divokosti své se na něm zkoušejí.

Ti k vínu, ke chlebu, jež stravou se mu stanou,jdou mísit popelu, slin mísí nečistých;a hodí, pokrytci, vše, čeho tkne se, stranou,neb viní se, že šli též v jeho kročejích.

A žena křičíc jde mu veřejných míst tratí:„— Když ke zbožnění dost se jemu krásná zdám,já model antických též úlohu chci hráti,jak ony činily, se znovu zlatit dám;

chci nardem, kadidlem se, myrhou opojiti,a vínem, klekáním a masem nasytit,a znát, zda v srdci tom, jež obdiv pro mne cítí,se smíchem uchvátím i božské úcty cit!

Až by mne bezbožné ty frašky omrzely,naň křehkou položím a silnou ruku svou;a k němu nehty mé, jak Harpyjí dráp smělý,až v srdce raziti si dráhu dovedou.

Jak ptáčka mladého, jenž třepetá se kvíle,to srdce červené mu z prsou vytrhnu,a chtějíc nakrmit jím zvíře svoje milé,je plna zhrdání mu k nohám uvrhnu.“

Výš k obloze, kde zří zrak jeho trůn, jenž svítí,pln jasu Poéta své zbožné ruce zved’,a blesky ohromné, jež z ducha se mu řítí,zuřících národů mu zakrývají hled:

„— Buď, Bože, pochválen, jenž dáváš utrpení,jak božský prostředek, pro nečistotu nám,jak nápoj, nad který již lepší, čistší není,jenž silné připravit má k svatým vidinám!

Vím, že jsi básníku ty vybral místo kdesi,kde svatých legií tvých blažený je tém,a dobře vím, že zveš jej v odvěké ty plesy,jež Trůnům připravil’s a Silám, Mocnostem.

Bol může jedinou tou hodností snad býti,jíž hrýzti nebude ni peklo ani zem,a nutno, mystický když vínek má se víti,vždy úctu vzbuzovat a celým vesmírem.

Leč kovy neznámé a perly z moře lemu,a staré Palmýry již vymizelý skvost,tvou rukou vsazený, by tomu diadému,jenž zářný, krásný jest, as nestačily dost;

neb vesměs utvořen je z čistých pouze blesků,jež vzaty z ohniska těch svitů nejstarších,a oči smrtelné i v celkovém svém leskujsou pouze ztemnělý a žalný odraz jich.“