Podzimní sonet

Mně praví zraky tvé, v nichž křišťálu je svit;„Ó, jakou zásluhu mám o tě, divný milý?“— Buď líbezná a mlč! Mé srdce, jež vše mýlí,krom nevinnosti té, v níž starý zvěr je skryt,

ti nechce pekelných svých tajů projevit,ty, jejíž ruce by v sen dlouhý zkonejšily!ni černé legendy své, kterouž ohně ryly.Já vášeň v záští mám a ducha jsem již syt!

Jen něžně miluj mne. V své věži Mílek sedá,je temný, v záloze, luk osudný již vzpial.Znám stroje, které skryl v svůj starý arsenál:

děs, zločin, šílenství! Ó, perlo moje bledá!Zda sluncem nejsi ty, jak já, jež v podzim skryto,ó, má tak bělostná, tak chladná Margarito!