Prokleté ženy

Jak stádo dumavé, jež položeno v písku,až k mořským obzorům zrak mají upřený,jich nohy hledají se, ruce jsou si v blízku,jsou sladce unylé a hořce prochvěny.

A jedny — důvěrné jen vzpomínky si snují,kde v křovin hlubinách jim vlnky žvatlají,a lásku bázlivých dob dětských slabikují,a stále hledají cos v mlází po háji.

Jak sestry — druhé zas jdou zvolna, vážné hlavy,kde mezi skalami se zračí mnohý zjev,kde svatý Antonín se zvedat jak proud lávyzřel v pokušení svém prs růžný nahých děv.

A jiné ve svitu, jenž ze smolnic jde žhoucích,kde slují pohanských je dutý, němý dol,tě ku pomoci zvou v svých horečkách tak řvoucích,ó, Bakchu, výčitek jenž dávných uspíš bol!

A jiným, škapulíř jež rády na svém těle,jimž dutky pod šatem se dlouhým skrývají,zas v lesích pochmurných a v noci osamělév pot velkých radostí muk slzy splývají.

Ó, panny, démoni, ó, stvůry, mučednice,vy velcí duchové, jimž v povržení svět,vy zbožné, satyři, vždy věčnost hledajíce,hned plny výkřikův a plny pláče hned,

vás, jež mé myšlenky až v peklo sledovaly,má, sestry, duch můj rád, a pro vás naříká,to pro váš chmurný bol a plamen žízně stálý,a urny lásky, jíž vám srdce přetýká.