Ryšavé žebračce

Bílá dívko s ryšavoukšticí, šat tvůj děrou svouukazuje nouze steski krásy lesk.

Pro mé písně truchlivémladé, choré tělo tvé,plné rudých skvrn a vad,má mnoho vnad.

Neseš líp — než líbeznárománová princeznahedvábných svých trepek vděk,tíž dřevěnek.

Místo krátkých hadrů těchkdyby v dlouhých záhybech,dvorní šat se šumně vlék’ti v podpatek;

místo punčoch děravýchpro zrak zhýralců se mih’tobě nad nohou a blesk’dýk zlotých lesk;

a svaz uzlů zvolněnýchodhaloval pro náš hříchňader lesk, tak zářící,jak zornici;

a se’s dala požádat,abys odložila šat,a tvé ruce plašily:prst zpozdilý,

lesklých perel výkvěty,mistra Belleau sonety,jež ti milci zajatíchtí dávati,

rýmařů též družiny,věnujících prviny,v schodech po tvých střevícíchse točících —

mnohý páže, sudbou hnán,mnohý Ronsard, mnohý pán,číhal by, kde kyne vděktvých besídek!

Víc bys v lůžkách zřela plát,polibků, než liljí snad,pod tvou vládu by se daltak mnohý král!

— A přec chodíš do uliczbytek jídla žebrajíc,jak by u Véfoura mih’se na rozích;

blikáš zdola do skvostůza dvacet a devět sous,nemožno, bych tobě, žel!je nabízel.

Jdi jen, ozdob nemajíc,vůně, perel, skvostů, nickrom své suché nahoty,má kráso ty!