Sed non satiata

Ó, božstvo podivné, jak hnědé noci díl,v němž muškátu je puch a havan promíchaný,ty, kouzelníka plod, ty Fauste ze savany,ty věštko z ebenu a dítě nočních chvil,

nad burgund, opium i kapské ocenilbych rtů tvých elixír, v nichž Mílek rozpoutaný;když k tobě vášní mých se berou karavany,tvůj zrak je cisternou, z níž smutek můj vždy pil.

Kéž z černých očí tvých, těch jícnů duše tvojíse, krutý démone! žár menší na mne rojí;já nejsem Styx, bych moh’ tě objat devětkrát.

Ach, věru nemohu, Megéro rozmařilá,chtě zlomit smělost tvou a na kraj samý hnát,by ze mne v lůžku tvém snad Proserpina byla!