Sen zvědavého

Zda znaje, jal o já, bol, jenžto chutný bývá,dáš říci o sobě: „To zvláštní člověk jest!“— Já právě umíral. Má duše, lásky chtivá,v tom zřela divné zlo a chtíč se s hrůzou plést;

tam naděj s úzkostí, ne choutka umínivá.Čím víc jsem v hodinách zřel písek v dno se nést,tím více vzrůstala má muka, slastně divá;a víc jsem vzdálen byl už světa svého cest.

Jak děcko jsem tu byl, jež po divadle touží,má v záští oponu, jak překážka nás souží…Přec pravda mrazivá pak vyšla na konec:

Mne děsná halila kol zora, nenadálejsem neskonal. — A což, to je ta celá věc?Když plátno zvedlo se, já čekal ještě dále.