Spleen (3)

Když nebe nízko je, jak těžký příkrov stmělý, —že duše, vzdychajíc, je plenem dlouhých běd, —a když nám s obzoru, kruh objímajíc celý,den leje černější, než smutných nocí sled;

když země změněna je vlhkém ve vězení,kde jako netopýr ulétá Naděj náma bije o stěny v bojácných křídel chvění,svou hlavou vrážejíc ve shnilých stropů trám;

když příval bez konce své pruhy rozprostírá,a širou žaláře tak napodobí mříž,a bídných pavouků se národ němý vtírá,by napial sítě nám až v samou mozku skrýš,

tu zvony najednou výš skočí v divé strastia k nebi vyrazí řev ohavný a křik,jak duše bloudící a nemající vlasti,jež znovu dávají se v tvrdošíjný vzlyk.

— A vozy pohřební, bez bubnů, hudby, zvolnamou duší míjejí; na zemi Doufánítam pláče; Úzkost však, ta krutá, neodolná,mně černým praporem leb kleslou zaclání.