Tak rád mám vzpomínku…

Tak rád mám vzpomínku na ony nahé časy,kdy Fébus zlatíval soch tvary svými jasy.Muž s ženou užíval tu ve své čilostia bez vší přetvářky a bez vší úzkosti,a nebe milostné, jež laskalo jim tělo,jen zdraví vznešených těch strojů zkoušet chtělo.Cybéle šlechetné, jež plodný měla klín,se příliš břemenem být nezdál žádný syn,než, bujná vlčice, v níž něžnost pro vše vřela,svým prsem nahnědlým svět celý napájela.Muž lepý, mohutný a silný, přikládalsi právo na krásy, jimž vládl jako král;ty plody bez poskvrn a na nichž kazu není,jež chrup mu vábily svou hladkou, pevnou dření!

Však Básník nynější, když chtěl by pochopittu velkost původní v těch místech, kde lze zřítbuď muže nahotu, neb nahé tělo ženy,zří, že jest jeho duch v chlad temný zahalenýpřed černým obrazem, jenž samou hrůzou spiat.Ó, strašná obludnost, jež oplakává šat!Ó, směšné pahýly, mask hodná, bídná troska!Ó, těla zkroucená neb suchá, vzdmutá, ploská,jež jasný, ukrutný, bůh Prospěchu kdys bylv jich dětství v kovové své plínky zabalil!A vy, ó ženy, ach! tak jako svíce bledé,jež sžírá hýřivost a živí dál a vede,vy panny, vlekoucí svých rodů neřestia celé plodnosti své hnusné neštěstí!

Je pravda, zdobívá nás, lid již pokažený,krás lesk, jichž neznaly dob starodávných kmeny:to tváře, které byl rak srdce rozežral,co unylosti snad by krásou někdo zval;leč těmto výmyslům Múz pozdních možno neníjiž někdy zabránit, by choré pokolenípřed mládím hluboko svou nesklonilo dlaň,— před mládím posvátným, jež prostou, jemnou skráňa jasný, čistý zrak má jako proud, jenž teče,a šíří nade vším, jsouc prosto každé péče,jak blankyt nebeský, jak ptáci, nebo květ,své vůně, sladký žár, a písní svojich vzlet!