Tančící had

Jak rád mám, drahá lenošící,když lze uvidět,že jako hvězda kmitajícíprosvítá tvá pleť!

Tam na hluboké tvojí kštici,ostře voňavé —jež tůň je vonná, těkající —modře hnědavé,

tak jako koráb, jejžto budívětru ranní šum,mou duši snivou cosi pudík dálným obzorům.

Tvé zraky, jež nic neprozradí,žal, ni veselí,jsou chladné skvosty, v nichž se řadízlato s ocelí.

Kdo vidí tebe kráčet v spádu,krásko lenivá,tě rovná tančícímu hadu,hůl když zakývá.

Pod netečnosti tvojí tížídětské hlavy zvonse měkce houpe ti a níží,jako mladý slon.

A tělo tvé se kloní, dlouží,jako štíhlá loď,jež kymácí se a jež hroužírahna v spoustu vod.

Jak proud, jenž rozvodní se v táníledů dunících,když úst tvých vlna dme se, sklání,v kraji zubů tvých,

mním, ret že české víno pije,hořké, vítězné,to nebe tekuté, jež sijehvězdy v srdce mé!