Trýzeň

Vy, hvozdy, děsíte mne jako katedrály,jak varhan řvete hlas; a v srdcích klatých, tam,kde smutek věčný dlí a chrapot chví se stálý,hlas váš „De profundis“ vždy odpovídá nám.

Mám v záští oceán! ty skoky a ty hluky,můj duch je nalézá zas v sobě! Hořký smích,když člověk přemožen pln vzlyku a pln muky,ten slyším ve smíchu těch moří nesmírných!

Jak bys se líbila mně, Noci, bez hvězd vřavy,jež známým jazykem v svém mluví mihotu!neb hledám prázdno jen a černo, nahotu!

Však samy temnoty jsou obrazů jen davy,kde žijí, sršíce bez konce z očí mých,bytosti zmizelé a zraků důvěrných!