Ty bys v svou ložnici…

Ty v ložnici svou svět bys celý poslat chtěla,ó, ženo nečistá, již nuda krutou dělá.Bys mohla na zvláštní té hře svůj brousit zub,je třeba každým dnem, by srdce měl tvůj chrup.Tvé oči, z nichžto zář jak z krámů prošlehává,neb z tisů planoucích, když veřejná je sláva,chtí užít nestoudně jen mocí půjčených,a zákon neznají, jenž dán je kráse jich.Ó, hluchý, slepý stroj, jenž ukrutnostmi tyje!Ó, spasný nástroji, jenž vesmíru krev pije,což hanby necítíš, a nezřela jsi snad,jak bledne v zrcadlech všech kouzlo tvojich vnad?Zda velkost toho zla, v němž myslíš, že tvá sílaa všecka moudrost tvá, tě s děsem odvrátila,když tebe příroda, svých plánů bedlivá,ó, hříchů královno, ó, ženo, užívá,— ty, zvíře ničemné — by genius se zrodil?

— Ó, velkost blátivá! Ó, hanby vzácný podíl!