Víko

Ať kráčíš kamkoliv, ať na moři, či v kraji,kde nebe hoří, neb svit slunce bělavý,ať dvořan Cythéřin, ať z těch, kdo Krista znají,ať temný žebrák to, ať Kroesus ryšavý,

ať měšťan, venkovan, usedlík, tulák v háji,ať činným mozeček, či práci zastaví,přec člověk podléhá vždy strašlivému tajia k výši obrací jen pohled třaslavý.

Výš — nebe! dusících to sklepení jsou stěny,k zpěvohře komické to strop jest osvětlený,kde půdu krvavou by šašek šlapat chtěl;

to postrach zhýralců, mdlá naděj eremita;to víko černavé, jímž nádoba je kryta,kde širá Lidskost vře, jíž nikdo neviděl.