Zpěv podzimní

Tak brzy vnoříme se ve tmu, plnou zimy;buď s bohem živý jas těch příliš krátkých let!dnes dříví na dvoře já s rázy příšernýmijiž slyším dopadat a na dláždění znět,

Ta zima pronikne mou bytost: hněvy vzteklé,zášť, chvění, zděšení, i práce tvrdá tíž,a tak, jak slunce kruh kol polu v ledů pekle,mé srdce ledovcem jen rudým bude již.

Pád dřeva každého tu slyším, jen se třesa;hlas drsnější to, než když staví popravu.A duch můj podoben je věži, která klesápod rázy berana, jenž nezná únavu.

Tím rázem kolébán vždy stejným, jak bych slyšel,že v chvatu sbíjejí kdes rakve roubení…A komu? Včera byl čas léta; podzim přišel!Hluk tento tajemný zní jako loučení!

Mám rád váš velký zrak, v němž plá svit zelenavý,ó, sladká kráso má, však dnes vše hořký stesk,nic: vaše láska ne, ni boudoir, ni krb žhavý,nic slunce nad mořem mně nenahradí lesk.

A přece milujte mne, něžná! buďte matkoui pro nevděčného i pro ošklivého!ať sestra, milenka, ó, buďte slastí krátkoubuď slávy podzimní, neb slunce zašlého!

Jak úkol krátký to! Hrob v lakomství ždá dravém!Ach, nechte mne, bych směl vám v klín své čelo klásta zkoušet, ve stesku po bílém létě žhavém,teď v pozdní jeseni těch svitů žlutých slast!