Já nezapomněl jsem…

Já nezapomněl jsem, sousedko, naší villy —ten tichý domek náš, tak odlehlý a bílý,ni starou Venuši a Pomonu, jež v chudýháj sotva sádrové své ukrývala údy,ni slunce, z večera jež plným proudem tekloa okny, po kterých se jeho světlo smeklo,jak oko veliké v zvědavém nebi stálo,na naše večeře tak dlouhé zřít se zdálo,na prostý pokrm náš své svity rozlévajíca v prostých záclonách jen plátěných se tajíc.