O půlnoci

Hodiny, když v půlnoc jdou,ptávají se s ironií,jaký den byl, ten, jenž míjí;skládat účty — tak nás zvou:— Dobře vědouc, co jsme měli,(pátek, třináct, černý den!)přec jsme žili, pověz jen,jako kacíř zatvrzelý.

Kristu, jenž nám Bůh a pán,my jsme rouhali se krutě.Jako parasita chutě,k stolu Kroesa když je zván,k vůli Ďáblu, jeho králi,chtíce vzbudit jeho smích,chválili jsme, co je hřích,tomu, co je ctnost, se smáli.

Pohoršili (sluha — kat!)bližního, jenž v bolu vzlýká.Hlouposti však s čelem býkav úctě políbili šat;kořící se blbé Hmotěve prachu nás bylo zřít,vítající bledý svit,jenž se míhá na Hnilotě.

Jindy — hrdé lyry kněz,hymnou zpitý, která zpíváchválu věcí, v nichžto skrývázármutek se nebo děs,beze žízně dnes jsme pili,jedli to, nač nebyl hlad!…— Rychle sfoukněm lampu, aťnoční tmy se na nás schýlí!