Propast

Měl Pascal propast svou, ta všady byla s ním.— Ach, vše zde própast je, ať touha, slovo, seni čin! Nad vlasem mým, jenž trčí rozježen,vlát Strachu kolikrát já vítr ucítím!

Jak dole, nahoře jen hloub a propast zřím,jen prostor příšerný, kterým jsem uvězněn,…tam na dně nocí mých Bůh moudrým prstem svýmsen kreslí neklidný v tvar sterý proměněn.

Já spánku lekám se jak díry, kde vzdán tmám,jež plna hrůzy jest a vede, nevím kam;zřím všemi okny jen se nekonečnost pnout.

A duch můj závratí vždy štvaný víc a víc,závidí ubohý necitelnosti nic.Ach! z Čísel, Bytostí se nikdy nevymknout!