Rozhovor

Jak nebe podzimní vás jasnou, růžnou zřím!Však smutek v duši mou jak moře stoupá valnéa nechá v odlivu jen chmurným retům mýmvzpomínky hlodavé vždy hořké bláto kalné.

— Tvá ruka nadarmo se po mých ňadrech stáčí,co hledá, družko má, je poušť zloupená velmi,spár ženy řádil tam i její zlý zub dračí,mé srdce nehledej, to zhltly divé šelmy.

Mé srdce palác je, dav zdeptal jeho prahy,tam vraždí, zpíjí se, rve sobě vlas ta spřež!— Dech vůně obléhá šíj vaši i prs nahý!…

Ó duší katane, ó Kráso, ty to chceš!svým zrakem ohnivým, jenž jako banket šílí,ty cáry zvápenat, jež šelmy ušetřily!