Smutek luny

Ba, s větší leností dnes Luna sní a kývá;jak sličná dívka jest, v podušek hojných tlumu,jež rukou lehýnkou a roztržitou, snivási hladí ňadra svá, než usne, jata v dumu.

Na měkké lavině se hebkých mráčků zdvihá,mrouc v dlouhých záchvatech, div že se nerozplyne,a v dálce okem svým dav bílých vidin stíhá,jenž květů záplavou se v blankyt k výši vine.

A k naší zemi níž v svých lenivých snů rojipod tají skanouti když nechá slzu svoji,tu básník nábožný, jenž nepřítel je spaní,

Do dlaně ruky své tu bledou slzu chytne,jež, tříska opálu, reflexem duhy kmitne,před Slunce pohledem ji v hloubi srdce chrání.