Ta služka, dobračka…

Ta služka, dobračka, které jste záviděla,pod nízkým trávníkem, jež spí ta přece mělaby od nás na hrobě mít aspoň trochu kvítí,neb mrtví ubozí tak mnohou bolest cítí;když Říjen zahoukne, jenž v starých stromech řádí,svým dechem pochmurným když kol jich hrobek pádí,jim jistě žijící se nevděčníky zdají,již v teplých ložích svých, jak zvyk jich, usínají,co mrtví, dráni sny v myšlének černých sboru,bez lože soudruha a družných rozhovorů,již staří kostlivci a červy rozhlodáni,v svých rakvích kapek spád a sněhu cítí tání,běh času; z rodin jich se nikdo nepřiblížícár věnců nahradit, jež visí s jejich mříží.

Když večer ve krbu to syčí, praská, zpívá,bych zřel ji, v lenošku jak usedává snivá,a v noci prosince, tak ledné, mrazivé,ji našel skrčenou ve koutě jizby své,jak s věčné postele své vážně by se zvedla,by okem mateřským k vzrostlému děcku shlédla,co duši oddané bych v odpověď měl říci,slz proudy kdybych zřel jí s víček padající?