Pes a lahvička

— »Můj krásný pse, můj dobrý pse, můj drahý haf haf! Pojď blíže a čuchej tuto výtečnou vůni, koupenou u nejlepšího voňavkáře v městě.«

A pes, kývaje ocasem, což jest, jak se mi zdá, u těchto ubohých bytostí znamením podobným úsměvu a smíchu, přiblížil se a položil zvědavě svůj vlhký nos na otevřenou lahvičku; načež potáceje se náhle s hrůzou zaštěkal proti mně v tonu výčitky.

— »A! bídný pse, kdybych ti byl podal balíček výkalu, byl bys očmuchával jej s rozkoší a snad i zhltal. A tak ty, nehodný soudruhu mého smutného života, podobáš se obecenstvu, jemuž nelze podávati vzácné vůně sladkodeché, které je přivádějí v zoufalství, nýbrž hnis a špínu pečlivě vybranou.«